SVC podruhé na Dakaru 2016 s Martinem Kolomým
• Publikováno 31.12.2015 • zhlédnuto 688x
Martin Kolomý v rozhovoru pro Deník: Dakar, to je pro kamiony formule 1
Martin Kolomý, jezdec týmu Tatra Buggyra Racing, letos na Dakaru vyhrál jednu etapu. V rozhovoru pro přiblížil, jak to na slavném závodě chodí.
Když se řekne Rallye Dakar, každý si určitě vybaví pojem Tatra. Právě tahle legenda mezi kamiony oslavila letos třicet let účastí na nejslavnějším off-road maratonu světa. A právě s tatrovkou jezdí závodník týmu Tatra Buggyra Racing Martin Kolomý.
Letos se bruntálskému jezdci podařilo vyhrát jednu etapu, pak ale po nehodě dojel celkově na sedmnáctém místě. Jeho maximem tak zůstává pátá příčka z roku 2013. Jak se Kolomý k Dakaru vlastně dostal? Co žene účastníky, aby se na start extrémního závodu neustále vraceli? O tom všem povídal úspěšný závodník v rozhovoru pro Deník.
Jak jste se vlastně dostal k motosportu?
Byl jsem k tomu nějakým způsobem vedený odmalička. Otec mi kdysi koupil motokáru a tím, že mě ta auta hodně zajímala, tak jsme si udělali dílnu a postupem času jsem začal jezdit off-road maratony. Chvilku jsem měl přestávku a pak přišla nabídka od dnes konkurenčního týmu, který mě chtěl jako mechanika na Dakar. Pak jsem prošel nekolika týmy, až jsem se dopracoval k tomu, že dneska závodím.
Na motokárách začíná asi většina automobilových závodníků…
Je fakt, že na motokárách jsem nezávodil. I když byla to ta základní průprava. Závodit jsem začal až v džípech právě na těch off-road maratonech. Začínel jsem na místních tratích a pomalu pak přešel k závodům, co jsou v rámci mistrovství Evropy nebo světa, plus samozřejmě Dakar.
Co vás táhlo právě k off-roadům? Kluci hodně sledují okruhové závody, formuli 1, klasickou rallye, tak proč zrovna tento typ závodů?
Člověk si musí vybrat tu věc, na kterou je schopný dosáhnout. A na formuli 1 si jen tak někdo nesáhne, protože k tomu je třeba obrovské zázemí, spousta partnerů. A ty off-roady byly taková nejsnazší cesta a měl jsem k tomu nejblíž. Kdysi jsme s Jirkou Žákem, se kterým jsme provozovali formu na úpravu terénních aut, měli strašně blízko k těm autům a klientům, a začali jsme i sami závodit.
Dakar je asi vysněný cíl každého jezdce, jaká byla vaše cesta k tomuto nejslavnějšímu závodu?
K tomu jsem došel v průběhu x let, bylo mi nabídnuto, že můžu dělat mechanika. A práce mechanika spočívala v tom, že jsme šroubovali ve dne v noci, dělali jsme na autech a ještě jsem řídil asistenční kamion. Takže několik Dakarů jsem projel jako mechanik. Až potom přišel s nabídkou Marek Spáčil, který zakládal nový tým a chtěl mechanika jako rychlou asistenci.
Co znamená rychlá asistence?
V podstatě jsme kryli záda ostatním závodníkům, kteří si nás platili. Takhle jsme začínali závodit. Ale v průběhu těch soutěží se zjistilo, že rychlou asistenci jezdit nemůžeme, protože jsme byli kolikrát v cíli rychleji než ostatní závodníci. A to na tom Dakaru není dobré.
Tehdy nebyly takové technologie jako teď, takže my jsme kolikrát ani nevěděli, kde ta závodní auta máme. Tak jsme prostě jeli, projeli etapu a pak jsme zjistili, že jsme tři hodiny před nimi. No, takže další rok už jsem pak šel závodit.
Co všechno zahrnuje práce mechanika na Dakaru?
Musíte udělat kompletní servis na autě. Jedete devět set, tisíc kilometrů, už tak jste docela vyhaslý, pak se převléknete do montérek a jdete měnit gumy, brzdy, kontrolovat olej, co je urvané, posvařovat, vyměnit. Taková střední oprava toho kamionu, aby jezdec mohl v klidu odstartovat do dalšího dne.
Naše posádky jely Dakar poprvé v roce 1986, registroval jste už tehdy tuhle soutěž?
Tatra na Dakaru je přesně třicet let. Určitě jsme to jako kluci vnímali, obdivovali Karla Lopraise a spoustu dalších známých osobností. Dakar se sice za tu dobu změnil, ale za těmihle legendami chodím vždycky pro rady. Jelikož máme podporu továrny Tatra, tak ty kluky znám velice dobře.
Jako každý malý kluk jsem chtěl závodit, měl jsem plakáty z Dakaru na stěně. Možná že bych je ještě někde našel. Takže pro mě je Dakar splnění dětského snu.
Kdy jste si řekl: jo, tohle chci jet, tohle bych chtěl jednou vyhrát?
Tohle si jen tak říct nejde. Dakar je těžká a dlouhá soutěž. Vyhrát bych ji určitě chtěl, ale jsou tam lidi, kteří se na to těší celou závodní kariéru, a nikdy nic nevyhrají. Já mám tu výhodu, že se mi třeba nějaké přípravné závody podaří vyhrát, letos jsem vyhrál i etapu, jezdím v té top pětce. Tím, že to není závod na jeden den, se těžko říká: vyhraju. Ale určitě bych si chtěl splnit, že si jednou přivezu toho beduína. Říká se to dobře, hůř se to dělá.
Máte zkušenosti i z Dakaru, když se jezdil ještě v Africe?
Ne, to už ne. V Africe jsem se byl několikrát podívat, jak to všechno funguje. Jezdili jsme se tam soukromně dívat, jak celý Dakar vlastně běží. Ale když jsem měl jet můj první africký Dakar, což bylo v roce 2008, tak ho zrušili kvůli nepokojům. Afriku znám pouze z vyprávění.
To vyprávění pochází asi od veterána Dakaru Josefa Kaliny, který stále ještě jezdí…
Přesně tak, Pepa Kalina je u nás v týmu. To je legenda, ten nás všechny učí, jak se tam máme chovat. Naučil nás toho spoustu. A právě z jeho vyprávění víme, jak to v Africe bylo. A Pepík je obrovský vypravěč, takže on ty příhody vždycky nafoukne. Vydal i pár knížek. A když jsou večery, kdy se nic neděje, tak to s ním máme vždycky velkou zábavu.
Takže srovnávat Afriku a Jižní Ameriku dost dobře nejde…
To vůbec nejde. Tím, že se strašně zlepšuje technika, tak se závod neustále zrychluje. Rok od roku je to rychlejší. Organizátoři si řeknou, že udělají těžkou terénní trať, jenže my ty kamiony máme taky dvakrát výkonnější, než byly kdysi. Právě z vyprávění Pepy Kaliny víme, že oni před lety museli nějaký úsek jet třeba padesátkou.
Jenže měli dvanáctitunové auto, čtyři sta koní, ten kamion špatně zatáčel. Kdybychom vzali ten starý kamion do dnešní doby, tak by se taky tak neletělo, protože nefungovalo pérování.
Já jsem s těmi starými tatrami jezdil někdy v devadesátém čtvrtém roce, a když to srovnám, tak se ta technika strašně změnila. Je to úplně nesrovnatelné. A tým Tatra Buggyra tomu dává obrovský kredit.
Když jste jel Dakar poprvé jako závodník, překvapila vás ta soutěž něčím?
No, to mě tedy překvapila. Už ve třetí etapě jsem byl ve špitále, odletěl jsem vrtulníkem. Takže překvapení tam určitě bylo. Nevěřil jsem tomu, že se k tomu vrátím. Ale po pěti měsících jsem se vrátil z nemocnice a šestý měsíc už jsem zase seděl v kamionu.
Takže to byla asi i vaše největší havárie…
Byla jedna z největších. Rozdrtil jsem si obratle, kolega navigátor totéž, měl to ještě trochu horší, ale letos jsme se zase potkali na Dakaru. Ta soutěž je taková výzva, že když si k tomu člověk jednou „čuchne", tak to chce pořád opakovat, dokud to jde.
Jak se skládá posádka na takovou náročnou soutěž?
My už máme stálou posádku. Ti lidi si musí sedět. Vybrat si k sobě posádku je ale dost těžké. Musejí si navzájem věřit.
Co jednotlivé kompetence? Střídáte se třeba za volantem, když jedete nějakou dlouhou etapu?
My to střídání neprovozujeme. Máme to rozdělené. Já řídím, pak je copilot, který hlídá motor, techniku auta, dofukování kol, vlastně všechno, co se na tom autě točí, teploty kapalin. U nás je to David Kilián. Já se maximálně soustředím na jízdu a budíky nesleduji.
No a navigátor, Renda Kilián, který čučí do papírů, hlídá, jestli jedeme dobrým směrem. Sleduje, jaká je kde zatáčka, nebo jaká by tam měla být, jaká je kde díra na cestě.
Dá se na Dakar vůbec natrénovat?
Na Dakar se natrénovat vůbec nedá. Fyzická příprava je jedna věc, já chodím plavat, jezdím na kole. Ale co se týká samotné jízdy, to nejde. Dakar je jedno velké překvapení, kdy nevíte, co vás za kterou zatáčkou čeká. Můžete se vyjezdit. Jezdíte malé závody, testování, máte to auto hodně v ruce. Čím více tím člověk jezdí, tím si na něj lépe zvykne, ví, co to udělá.
Ale letos, když jsme jeli v nadmořské výšce čtyři tisíce sedm set metrů, co to auto bude dělat, jak to pojede, to nikdy nevíte, to nenatrénujete. Jezdíme třeba ve Španělsku, tam jsou hodně podobné terény. Testuje se ve Francii. Ale Dakar je jenom jeden.
Během každé etapy je celá posádka víceméně odkázána sama na sebe. Co všechno vozíte s sebou pro případ, že by se něco stalo?
Vozíme základní věci, které si myslíme, že dokážeme opravit na cestě. Není toho zase tak moc. Vezeme náhradní turbo, náhradní kola, nějaké hadice, kusy elektriky. My jako posádka máme ještě výhodu v tom, že jsme tam tři mechanici a že si dokážeme spoustu věcí spravit. Takže dokud nám nevyleze ojnice z motoru, tak s tím vždycky nějak dojedeme.
V bivaku mezi etapami se auta spravují. Posádka jde spát, nebo „kmitá" společně s mechaniky?
Musíme si to auto zkontrolovat. Ale druhá část posádky jde dělat plán cesty na další den a do rána to musí být nachystané. Pilot si sedne s technickým manažerem, u nás je to David Vršecký, s ním probereme, co chceme na autě udělat. Kolem půlnoci jdu spát a v šest hodin ráno se vstává.
Kluci, spolujezdec a navigátor, dělají přípravu tratě třeba do dvou tří v noci a vstávají stejně. No a mechanici přijedou a jdou dělat auto. Až to mají, tak naskáčou do svého auta a jedou dál. Bez toho týmu, zázemí a mechaniků by se dneska Dakar vůbec nedal jet.
Kolik lidí tvoří váš tým na Dakaru?
Jedeme dvě auta, čtyři asistenční, dohromady asi pětatřicet lidí. Plus samozřejmě další, kteří se starají o média. Někteří jsou doma a zpracovávají to, takže celý tým je šedesát osob. Ale všichni musí držet pohromadě. Jakmile jeden vyčnívá a dělá problémy, tak to nabourává celý tým.
Co byste řekl, že jsou největší nástrahy na Dakaru? Co nejvíc likviduje auta?
Špatně napsaný roadbook. Pořád ho dělají lidi a tam dochází k největším chybám. Špatně zaznamenané díry na trati. Nebo co se stalo letos, bylo napsáno horizont pravá, a odbočovalo se doleva.
Tohle je ten lidský faktor, ale co se týká tratě a podnebí?
Letos to byla ta nadmořská výška a velká horka. To už začínala vařit i voda na pití. Když pijete horkou vodu, tak je vám z toho špatně. Tak nepijete a dochází k dehydrataci. A v těch velkých nadmořských výškách je řidší vzduch, takže kluci třeba dojeli etapu a hned museli ke zdravotní službě. Tam byli napíchnutí na dýchací přístroje. A v tomhle prostředí rychle docházejí síly, organismus je hodně vyčerpaný.
Vašim vrcholem v celkovém hodnocení bylo páté místo v roce 2013…
Vzpomínám na to jako na každý dobře zajetý výsledek. Každé takové umístění je parádní, páté místo bylo určitě úspěch. Ale my se chceme dostat na ty nejvyšší mety, ale jestli se tam dostaneme, to je otázka času a štěstí. Musí se totiž sejít spousta okolností, Dakar je dlouhý.
Každopádně auto patří do absolutní špičky…
Já jsem jel letos ještě se starým autem. Kolega jel v nové Tatře Phoenix, ta je o dvě generace výš, myslím, že je schopná bojovat se špičkou. A když jsme jim to letos ukázali se starým autem a phoenix dojel v první desítce, tak si myslím, že jsme schopní s Tatrami konkurenci válcovat.
Kdo je největší konkurence Tatrovky?
Říkalo se, že Kamaz, ale ten měl technické problémy. Iveco taky už jezdí nějakých třicet let. Starý De Rooy taky závodil, teď jede mladý. A už má taky deset, patnáct Dakarů za sebou. Potom musím zmínit MAN, ten je na špici, takže ty fabriky se snaží, aby ta jejich značka byla na Dakaru vidět.
Pro kaminony je Dakar taková formule 1 a reparát je možný vždycky jenom jednou za rok. Když se povyhrávají nějaké menší závody, dvoudenní třídenní soutěž, je to hezké, ale Dakar je unikát, je jen jeden.
Martin Kolomý, jezdec týmu Tatra Buggyra Racing, letos na Dakaru vyhrál jednu etapu. V rozhovoru pro přiblížil, jak to na slavném závodě chodí.
Když se řekne Rallye Dakar, každý si určitě vybaví pojem Tatra. Právě tahle legenda mezi kamiony oslavila letos třicet let účastí na nejslavnějším off-road maratonu světa. A právě s tatrovkou jezdí závodník týmu Tatra Buggyra Racing Martin Kolomý.
Letos se bruntálskému jezdci podařilo vyhrát jednu etapu, pak ale po nehodě dojel celkově na sedmnáctém místě. Jeho maximem tak zůstává pátá příčka z roku 2013. Jak se Kolomý k Dakaru vlastně dostal? Co žene účastníky, aby se na start extrémního závodu neustále vraceli? O tom všem povídal úspěšný závodník v rozhovoru pro Deník.
Jak jste se vlastně dostal k motosportu?
Byl jsem k tomu nějakým způsobem vedený odmalička. Otec mi kdysi koupil motokáru a tím, že mě ta auta hodně zajímala, tak jsme si udělali dílnu a postupem času jsem začal jezdit off-road maratony. Chvilku jsem měl přestávku a pak přišla nabídka od dnes konkurenčního týmu, který mě chtěl jako mechanika na Dakar. Pak jsem prošel nekolika týmy, až jsem se dopracoval k tomu, že dneska závodím.
Na motokárách začíná asi většina automobilových závodníků…
Je fakt, že na motokárách jsem nezávodil. I když byla to ta základní průprava. Závodit jsem začal až v džípech právě na těch off-road maratonech. Začínel jsem na místních tratích a pomalu pak přešel k závodům, co jsou v rámci mistrovství Evropy nebo světa, plus samozřejmě Dakar.
Co vás táhlo právě k off-roadům? Kluci hodně sledují okruhové závody, formuli 1, klasickou rallye, tak proč zrovna tento typ závodů?
Člověk si musí vybrat tu věc, na kterou je schopný dosáhnout. A na formuli 1 si jen tak někdo nesáhne, protože k tomu je třeba obrovské zázemí, spousta partnerů. A ty off-roady byly taková nejsnazší cesta a měl jsem k tomu nejblíž. Kdysi jsme s Jirkou Žákem, se kterým jsme provozovali formu na úpravu terénních aut, měli strašně blízko k těm autům a klientům, a začali jsme i sami závodit.
Dakar je asi vysněný cíl každého jezdce, jaká byla vaše cesta k tomuto nejslavnějšímu závodu?
K tomu jsem došel v průběhu x let, bylo mi nabídnuto, že můžu dělat mechanika. A práce mechanika spočívala v tom, že jsme šroubovali ve dne v noci, dělali jsme na autech a ještě jsem řídil asistenční kamion. Takže několik Dakarů jsem projel jako mechanik. Až potom přišel s nabídkou Marek Spáčil, který zakládal nový tým a chtěl mechanika jako rychlou asistenci.
Co znamená rychlá asistence?
V podstatě jsme kryli záda ostatním závodníkům, kteří si nás platili. Takhle jsme začínali závodit. Ale v průběhu těch soutěží se zjistilo, že rychlou asistenci jezdit nemůžeme, protože jsme byli kolikrát v cíli rychleji než ostatní závodníci. A to na tom Dakaru není dobré.
Tehdy nebyly takové technologie jako teď, takže my jsme kolikrát ani nevěděli, kde ta závodní auta máme. Tak jsme prostě jeli, projeli etapu a pak jsme zjistili, že jsme tři hodiny před nimi. No, takže další rok už jsem pak šel závodit.
Co všechno zahrnuje práce mechanika na Dakaru?
Musíte udělat kompletní servis na autě. Jedete devět set, tisíc kilometrů, už tak jste docela vyhaslý, pak se převléknete do montérek a jdete měnit gumy, brzdy, kontrolovat olej, co je urvané, posvařovat, vyměnit. Taková střední oprava toho kamionu, aby jezdec mohl v klidu odstartovat do dalšího dne.
Naše posádky jely Dakar poprvé v roce 1986, registroval jste už tehdy tuhle soutěž?
Tatra na Dakaru je přesně třicet let. Určitě jsme to jako kluci vnímali, obdivovali Karla Lopraise a spoustu dalších známých osobností. Dakar se sice za tu dobu změnil, ale za těmihle legendami chodím vždycky pro rady. Jelikož máme podporu továrny Tatra, tak ty kluky znám velice dobře.
Jako každý malý kluk jsem chtěl závodit, měl jsem plakáty z Dakaru na stěně. Možná že bych je ještě někde našel. Takže pro mě je Dakar splnění dětského snu.
Kdy jste si řekl: jo, tohle chci jet, tohle bych chtěl jednou vyhrát?
Tohle si jen tak říct nejde. Dakar je těžká a dlouhá soutěž. Vyhrát bych ji určitě chtěl, ale jsou tam lidi, kteří se na to těší celou závodní kariéru, a nikdy nic nevyhrají. Já mám tu výhodu, že se mi třeba nějaké přípravné závody podaří vyhrát, letos jsem vyhrál i etapu, jezdím v té top pětce. Tím, že to není závod na jeden den, se těžko říká: vyhraju. Ale určitě bych si chtěl splnit, že si jednou přivezu toho beduína. Říká se to dobře, hůř se to dělá.
Máte zkušenosti i z Dakaru, když se jezdil ještě v Africe?
Ne, to už ne. V Africe jsem se byl několikrát podívat, jak to všechno funguje. Jezdili jsme se tam soukromně dívat, jak celý Dakar vlastně běží. Ale když jsem měl jet můj první africký Dakar, což bylo v roce 2008, tak ho zrušili kvůli nepokojům. Afriku znám pouze z vyprávění.
To vyprávění pochází asi od veterána Dakaru Josefa Kaliny, který stále ještě jezdí…
Přesně tak, Pepa Kalina je u nás v týmu. To je legenda, ten nás všechny učí, jak se tam máme chovat. Naučil nás toho spoustu. A právě z jeho vyprávění víme, jak to v Africe bylo. A Pepík je obrovský vypravěč, takže on ty příhody vždycky nafoukne. Vydal i pár knížek. A když jsou večery, kdy se nic neděje, tak to s ním máme vždycky velkou zábavu.
Takže srovnávat Afriku a Jižní Ameriku dost dobře nejde…
To vůbec nejde. Tím, že se strašně zlepšuje technika, tak se závod neustále zrychluje. Rok od roku je to rychlejší. Organizátoři si řeknou, že udělají těžkou terénní trať, jenže my ty kamiony máme taky dvakrát výkonnější, než byly kdysi. Právě z vyprávění Pepy Kaliny víme, že oni před lety museli nějaký úsek jet třeba padesátkou.
Jenže měli dvanáctitunové auto, čtyři sta koní, ten kamion špatně zatáčel. Kdybychom vzali ten starý kamion do dnešní doby, tak by se taky tak neletělo, protože nefungovalo pérování.
Já jsem s těmi starými tatrami jezdil někdy v devadesátém čtvrtém roce, a když to srovnám, tak se ta technika strašně změnila. Je to úplně nesrovnatelné. A tým Tatra Buggyra tomu dává obrovský kredit.
Když jste jel Dakar poprvé jako závodník, překvapila vás ta soutěž něčím?
No, to mě tedy překvapila. Už ve třetí etapě jsem byl ve špitále, odletěl jsem vrtulníkem. Takže překvapení tam určitě bylo. Nevěřil jsem tomu, že se k tomu vrátím. Ale po pěti měsících jsem se vrátil z nemocnice a šestý měsíc už jsem zase seděl v kamionu.
Takže to byla asi i vaše největší havárie…
Byla jedna z největších. Rozdrtil jsem si obratle, kolega navigátor totéž, měl to ještě trochu horší, ale letos jsme se zase potkali na Dakaru. Ta soutěž je taková výzva, že když si k tomu člověk jednou „čuchne", tak to chce pořád opakovat, dokud to jde.
Jak se skládá posádka na takovou náročnou soutěž?
My už máme stálou posádku. Ti lidi si musí sedět. Vybrat si k sobě posádku je ale dost těžké. Musejí si navzájem věřit.
Co jednotlivé kompetence? Střídáte se třeba za volantem, když jedete nějakou dlouhou etapu?
My to střídání neprovozujeme. Máme to rozdělené. Já řídím, pak je copilot, který hlídá motor, techniku auta, dofukování kol, vlastně všechno, co se na tom autě točí, teploty kapalin. U nás je to David Kilián. Já se maximálně soustředím na jízdu a budíky nesleduji.
No a navigátor, Renda Kilián, který čučí do papírů, hlídá, jestli jedeme dobrým směrem. Sleduje, jaká je kde zatáčka, nebo jaká by tam měla být, jaká je kde díra na cestě.
Dá se na Dakar vůbec natrénovat?
Na Dakar se natrénovat vůbec nedá. Fyzická příprava je jedna věc, já chodím plavat, jezdím na kole. Ale co se týká samotné jízdy, to nejde. Dakar je jedno velké překvapení, kdy nevíte, co vás za kterou zatáčkou čeká. Můžete se vyjezdit. Jezdíte malé závody, testování, máte to auto hodně v ruce. Čím více tím člověk jezdí, tím si na něj lépe zvykne, ví, co to udělá.
Ale letos, když jsme jeli v nadmořské výšce čtyři tisíce sedm set metrů, co to auto bude dělat, jak to pojede, to nikdy nevíte, to nenatrénujete. Jezdíme třeba ve Španělsku, tam jsou hodně podobné terény. Testuje se ve Francii. Ale Dakar je jenom jeden.
Během každé etapy je celá posádka víceméně odkázána sama na sebe. Co všechno vozíte s sebou pro případ, že by se něco stalo?
Vozíme základní věci, které si myslíme, že dokážeme opravit na cestě. Není toho zase tak moc. Vezeme náhradní turbo, náhradní kola, nějaké hadice, kusy elektriky. My jako posádka máme ještě výhodu v tom, že jsme tam tři mechanici a že si dokážeme spoustu věcí spravit. Takže dokud nám nevyleze ojnice z motoru, tak s tím vždycky nějak dojedeme.
V bivaku mezi etapami se auta spravují. Posádka jde spát, nebo „kmitá" společně s mechaniky?
Musíme si to auto zkontrolovat. Ale druhá část posádky jde dělat plán cesty na další den a do rána to musí být nachystané. Pilot si sedne s technickým manažerem, u nás je to David Vršecký, s ním probereme, co chceme na autě udělat. Kolem půlnoci jdu spát a v šest hodin ráno se vstává.
Kluci, spolujezdec a navigátor, dělají přípravu tratě třeba do dvou tří v noci a vstávají stejně. No a mechanici přijedou a jdou dělat auto. Až to mají, tak naskáčou do svého auta a jedou dál. Bez toho týmu, zázemí a mechaniků by se dneska Dakar vůbec nedal jet.
Kolik lidí tvoří váš tým na Dakaru?
Jedeme dvě auta, čtyři asistenční, dohromady asi pětatřicet lidí. Plus samozřejmě další, kteří se starají o média. Někteří jsou doma a zpracovávají to, takže celý tým je šedesát osob. Ale všichni musí držet pohromadě. Jakmile jeden vyčnívá a dělá problémy, tak to nabourává celý tým.
Co byste řekl, že jsou největší nástrahy na Dakaru? Co nejvíc likviduje auta?
Špatně napsaný roadbook. Pořád ho dělají lidi a tam dochází k největším chybám. Špatně zaznamenané díry na trati. Nebo co se stalo letos, bylo napsáno horizont pravá, a odbočovalo se doleva.
Tohle je ten lidský faktor, ale co se týká tratě a podnebí?
Letos to byla ta nadmořská výška a velká horka. To už začínala vařit i voda na pití. Když pijete horkou vodu, tak je vám z toho špatně. Tak nepijete a dochází k dehydrataci. A v těch velkých nadmořských výškách je řidší vzduch, takže kluci třeba dojeli etapu a hned museli ke zdravotní službě. Tam byli napíchnutí na dýchací přístroje. A v tomhle prostředí rychle docházejí síly, organismus je hodně vyčerpaný.
Vašim vrcholem v celkovém hodnocení bylo páté místo v roce 2013…
Vzpomínám na to jako na každý dobře zajetý výsledek. Každé takové umístění je parádní, páté místo bylo určitě úspěch. Ale my se chceme dostat na ty nejvyšší mety, ale jestli se tam dostaneme, to je otázka času a štěstí. Musí se totiž sejít spousta okolností, Dakar je dlouhý.
Každopádně auto patří do absolutní špičky…
Já jsem jel letos ještě se starým autem. Kolega jel v nové Tatře Phoenix, ta je o dvě generace výš, myslím, že je schopná bojovat se špičkou. A když jsme jim to letos ukázali se starým autem a phoenix dojel v první desítce, tak si myslím, že jsme schopní s Tatrami konkurenci válcovat.
Kdo je největší konkurence Tatrovky?
Říkalo se, že Kamaz, ale ten měl technické problémy. Iveco taky už jezdí nějakých třicet let. Starý De Rooy taky závodil, teď jede mladý. A už má taky deset, patnáct Dakarů za sebou. Potom musím zmínit MAN, ten je na špici, takže ty fabriky se snaží, aby ta jejich značka byla na Dakaru vidět.
Pro kaminony je Dakar taková formule 1 a reparát je možný vždycky jenom jednou za rok. Když se povyhrávají nějaké menší závody, dvoudenní třídenní soutěž, je to hezké, ale Dakar je unikát, je jen jeden.
